Cestování po jižní Indii

Po dlouhé době jsem opět vyrazila na „za hranice všedních dní“ na déle než 4 „workshopové dny“. Na jižní Indii jsem měla tři týdny – pravda, moje spanilá jízda byla kombinací cestování, veletrhu KTM 2014 a na závěr i osobním seznámením s Ájurvédou. Do tohoto kusu země jsem se opravdu zamilovala – a to jsem nikdy neviděla Taj Mahal!

Přílet do Indie byl stylový

Pobřežní město Chennai (dříve Madrás, hlavní město státu Tamil Nadu) čítá i se svými četnými předměstími údajně 9 mil. obyvatel (dle tvrzení místního řidiče – Wikipedie tvrdí že pouhé 4 mil. – Nějaký ten člověk navíc se tedy v místních poměrech asi nepočítá).

Tami Nadu je stát, který nám během několika dní ukázal co vše je člověk schopen postavit pro svá hinduistická božstva i jak rozmanité jsou chutě Indie. Ochutnávala jsem svědomitě, nevolnost mne postihla jen jednou a to možná spíše díky horlivému přístupu jednoho z místních prodejců velkých tibetských mís, který ve snaze ukázat jejich sílu, nám je pokládal na různé části těla vč. břicha.

Všechny navštívené chrámy (většinou zasvěcené Shivovi), měli vnější majestát i neskutečné vnitřní kouzlo – barvy, vůně a desítky lidí, provádějící své každodenní, malé či velké obřady vytvářely velmi silnou atmosféru každého místa.

Místní průvodci nás nepřestávali zásobovat příběhy „jak to vlastně všechno bylo, kdo se v koho převtělil, a jaký má vlastě význam to či ono“. Mě osobně se asi na hinduistické mytologii líbí nejvíce fakt, že na konci to vše dobře dopadne. A měla jsem pocit, že z většiny místních lidí to vyzařuje. Tolik každodenních úsměvů, zájmu a radosti jsem dlouho neviděla – od prodejce na trhu, přes řidiče rikši, prodavače v obchodě až po policistu řídícího dopravu (a to je, dle mého názoru, skoro jistá sebevražda). Bylo to až dojemné při myšlence na to, jak tady žijeme my ve světě přebytků a fungujících služeb, ve světě kdy stále něco „nutně potřebujeme“ a stále nás to nečiní šťastnými.

Po pěti dnech jsme se přes zelené kopce přehoupli do sousedního státu jménem Kerala – změnilo se vše, tedy kromě lidí, ti jsou báječní i zde. Teplota klesla o 10°C, hnědá se změnila v zelenou, všudypřítomná džungle skryla nejednu hromadu odpadků a naopak nám ukázala to, za čím se právě sem jezdí – např. stádo divokých slonů opice i obří netopýry. Kerale se přezdívá „God’s own country“ a jistě si to zaslouží – pěstují zde koření, v pečlivě navržených zahradách, které vypadají spíše jako zarostlý sad s desítkami „volně žijícího plevele“, různé druhy čajů, ananasy, i kaučuk.

Když se pak spustíte po klikaté silnici zpět k moři, vítají vás plantáže kokosových palem, banánů i rýže. Rozlehlou vnitrostátní síť vodních kanálů a jezer ústících do oceánu (tzv. Backwaters) brázdí nespočet nádherných rákosových houseboatů a nejrůznějších plavidel, k tomu tisíce rybářských sítí, překrásné pláže, málo turisů . A „Boží země“ má jasnou tvář! Naše cestovatelská část skončila v přístavním městě, jménem Cochi.

Veletrh KTM (Kerala Travel Mart)

Veletrh KTM byl tvrdý návrat do reality. Na druhou stranu jsem ale právě zde zažila první zkušenost na téma „jak to chodí ve společnosti, kde ženy opravdu nehrají první housle“. Můj hlavní obchodní partner pro Indii (také žena) mi říká na první společenské akci „a teď se dívej, co se bude dít, pozvaná společnost se rozdělí na dvě skupiny, kde ta hlavní, pánská, vynechá část rautu a zůstane v části, kde se nalévá i alkohol a připravuje živá hudba“. A jak řekla, tak se také stalo. To jsem ovšem netušila, že to hlavní nastane ve chvíli, kdy se po cca 30 min. vrátíme zpět „k muzice“. Kotel pod vyvýšeným podiem byl již plný mužů, předvádějících ty nejrozmanitější taneční kreace. Ženy jim nescházeli a to dokonce ani při tanci v párech! Ostatně video ze zábavy můžete shlédnout na našem youtube profilu. Podívaná to byla veselá a pro mě osobně ještě veselejší den druhý, kdy jsme s těmito tanečníky dělali „business“.

Ájurvéda – věda o životě

Na závěr pobytu v Indii jsem měla možnost konečně pocítit na vlastní kůži jak mocná je věda jménem Ájurvéda. Na čtyři celé dny jsem byla v péči odborníků na slovo vzatých a musím přiznat, že respekt k nim je obrovský. Ve chvíli, kdy se za mnou zavřela vrata oploceného rezortu a já se dostala do krásné vilky na břehu jezera bílou „uniformu“ a obuv, na mne padla vlna nejistoty. Ale od té chvíle jsem se vlastně nepřestávala divit tomu, co s vámi udělá změna stravovacích návyků, každodenní program začínající 05:45 jógou, jak neuvěřitelně příjemné jsou procedury a masáže, jak jednoduše ale přesně vás dokáže místní lékař diagnostikovat a jak mocné jsou všudypřítomné bylinky.

Po dvou dnech jsem byla na pokraji svých sil. O to překvapivější pro mne byl fakt, že po dalších dvou dnech jsem byla opět a to v plné síla připravena na návrat domů.

Na závěr výletování

Můj výlet skončil tam, kde začal – tedy ve městě, kterému Wikipedie připisuje 4 mil. Obyvatel, ale ve skutečnosti tam žije milionů devět, jak tvrdil náš řidič. A já jsem se loučila s krásnými zážitky.

Na úplný závěr mě vlastně ještě čekal ještě den v Dubaji – ale to už je jiný metrix, o to se podělíme zase někdy příště ☺