Jak jsem potkala ÁJURVÉDU – část 2.

Začátek příběhu naleznete zde.

Den dvanáctý a třináctý

Čeká mě změna dopolední procedury – místo bahna nastupují tzv. „PPS“ neboli Patsa Pinda Sweda – jsou to plátěné váčky naplněné směsí lístků a namáčené do horkého oleje.

Během procedury je vaše tělo těmito váčky nejdříve důkladně, část po části „naklepáno“ a po té stejnými váčky ještě namasírováno – jsem nadšená. Zatím žádný negativní zážitek!

O jídle ani nemluvím – nikdo mi ho nevzal a ani neomezil. Musím říci, že tento fakt mě překvapil asi nejvíce – čekala jsem 14 dní „na rýži“ a najednou byli v naprostém pořádku i palačinky se sladkým kokosem k snídani – pravda, byli jen dvakrát.

Jediným „omezením“ byla čistě vegetariánská kuchyně – nejrůznější druhy zeleniny a luštěnin, kokosový olej, hrstka koření, čerstvé banány, meloun či ananas – to vše skvěle upraveno a skombinováno. „Jak má pak člověk zhubnout“, pomyslela jsem si! Při dalších rozhovorech jak s Doktorem tak se zbytkem lékařského konsilia jsem zjistila, že má každý své „vnitřní nastavení“ a způsobů, jak dosáhnout požadovaného výsledku – tedy celkové harmonie – je nespočet. Došla jsem tedy k závěru, že „hladovění“ k mému „já“ asi opravdu nepatří.

Jen tak mezi řečí vám pak třeba Doktor řekne, že: „Tělo je jako oděv, který když nosíš, musíš se o něj starat. Musíš dohlédnout, aby byl čistý, voňavý, aby hezky vypadal a ty ses v něm cítil dobře. A pak jednoho dne oděv vyměníš, což není samo o sobě tak strašné. Je jen trochu smutné, že zde na chvíli necháš lidi, kterým budeš scházet“.

Den čtrnáctý až šestnáctý

Sílící podezřelá bolest v podbříšku nevěstila nic dobrého – ne, že bych vás chtěla obtěžovat intimnostmi, ale menstruace do místních procedur moc nezapadá a vlastně ani do každodenních rituálů za branami rezortu. Ženy prý v té době ztrácí sílu a jsou velmi citlivé.

Z tohoto důvodu např. nechodí ani do chrámů, kde by mohly až příliš lehce načerpat negativní energii, kterou zde lidé „odkládají“. Pro Ájurvédu je zase důležitý krevní oběh, který je v tuto dobu „mírně narušen“. Ještě že žijeme v moderní době a ošetřující lékařky usoudily, že díky omezenému času, který na pobyt mám, můžeme v procedurách pokračovat.

Nicméně všem dámám, které uvažují o Ájurvédě a mají možnost plánovat, vřele doporučuji trochu kalkulovat. A kdyby se to přeci jen nepodařilo, čekají vás tři dny „volna“ při masážích obličeje a hlavy, což ostatně také není k zahození.

Režim jsem ale samozřejmě musela mírně upravit, stejně jako procedury – hned dvě nové – ranní i odpolední. Po dobu tří dní jsem každé ráno zažívala absolutní slast – masérky mě pomocí dvou konviček polévali teplým olejem nejdříve z jedné a potom z druhé strany těle a znovu z té jedné a na konec vsedě. Proud oleje se ještě zastavil u každého kloubu. Bez masáže, pouze polévání – husí kůže se mi stěhovala z jednoho konce těla na druhý.

Třetí den jsem ale už cítila, že bez počáteční masáže, to nějak není ono – „Ájurvédská snaha“ o moje „absolutní zpomalení“ byla odhalena. Pro jistotu jsme své pocity hned „nahlásila“ lékařskému konsiliu – tady se musí hlásit všechno!

Odpolední Dhara – tedy lití všeho možného do oblasti vašeho třetího oka a následné vmasírování do vlasů – se rovněž změnila na olejovou koupel. K tomu teplé, pro změnu olejové obklady na kolena. První den celkem příjemné ale druhý a třetí den bylo 45 minut k nevydržení – nebyla jsem schopná ležet v klidu, tělo mě skoro bolelo, ošívala jsem se, škrábala štípance od komárů.

Ještě že přišel Doktor – seděli jsem u stolu v jídelně a klábosili o všem možném – jak je chytré udělat si jídelníček a jak je orgazmus vlastně jen síla okamžiku a lze ho zažít třeba u společného krájení zeleniny na večeři – Doktor musí mít úžasnou představivost nebo ženu anebo obojí, což je nejpravděpodobnější. Na závěr shrnul lidský život z pohledu mentálního, fyzického a emocionálního těla, příznačně se poškrábal ve vousech a řekl: „ No a po šedesátce mám vekou radost z toho, že se ráno probudím a vidím, slyším, cítím a vnímám určité věci tak jako včera a že si přesně nepamatuji, co jsem dělal to je jedno“ a zasmál se na celou kuchyň. Už vážně potom dodal, že k tomu je ale zapotřebí respektu, který dodá věcem i lidem potřebnou rovnováhu a že když tam není přirozeně, je potřeba si o ní říci činy či slovy. Buď se to povede anebo ne – a to je potom lepší odejít než opakovaně čelit problémům a vytvářet tak nové.

Obětí, pusa na tvář a pro dnešek na shledanou.

Večer nás manažer rezortu – vládou dosazený chlápek, který zprvu působil jako ryzí úředník, ale časem se z něj vyklubal příjemný a moc ochotný člověk – pozval do místního Šivova chrámu na púdžu. Jedná se o každodenní obřad uctívání, který byl tentokrát za něj a jeho rodinu.

Po směru hodinových ručiček jsme jednou obešli vnitřní i vnější chrám, poklonily se všem božstvům a v duchu si odříkávali „ómnamašivája“. Na závěr jsme dostali na banánovém listu květy a pastu ze santalového pudru, kterou nám náš hostitel udělal znamení na čele a krku – bylo to milé a zajímavé. Cestou domů jsme ještě pozdravili místní hochy – budou indickou fotbalovou reprezentaci. Skvělou večeří a filmem na dobrou noc pak skončil můj další den.

Den sedmnáctý a osmnáctý

Čím více jsem byla polévána olejem – tím hůře jsem se cítila. Připadala jsem si pomalá, bolavá, mastná a tlustá. Lékaři sice tvrdily, že olej je moc dobrý pro mé bolavé klouby – a já jsem se na tento fakt snažila co možná nejvíce koncentrovat – ale nějak to nefungovalo. Dohodli jsme se tedy alespoň na mírné změně odpolední procedury – to abych měla „lepší náladu“. Je až neuvěřitelné jak citlivě tělo reaguje na sebemenší změnu a to v dobrém i špatném slova smyslu. Stačí jen změnit Dharu (polévání čela) s teplé na vlažnou a už máte slzy na krajíčku. Nejradši byste nevylezli z pokoje a s nikým nemluvili. Jenže to se tady nenosí – jakmile dáte najevo jakoukoli nepohodu – celá vaše „nová rodina“ se ze všech sil snaží vrátit vám úsměv na tvář a musím přiznat, že je jen otázkou času, kdy se jim to podaří.

Také výlet „do města“ (velmi pomalou chůzí asi 10 minut) mi vždy zlepší náladu. V Indii se pracuje i v Sobotu a proto to na hlavní třídě žije. Stříbrné hrnce a konvičky, smetáky, umělohmotné nádoby či různobarevné záchodové mísy – to vše leží či visí v bezprostřední blízkosti vozovky. Najdete zde mechanika, prodavače ovoce a zeleniny, kadeřníka, prodavače losů i poměrně dobře vybavený supermarket.

Obchody s oděvy a šperky jsou klimatizované a místní by vám snesli „modré z nebe“.

Před vstupem do obchodů se zouváte, i když vrstva prachu takřka na všem co je uvnitř způsobí fakt, že když pak vyjdete ven, máte paradoxně špinavější ruce než nohy. Seženete ale vše – tedy kromě masa, s tím je to trošku těžší, to na „krámě“ nenajdete.

Den devatenáctý a dvacátý

Je neděle – svátek – nepracují ani Indové. Je to jediný volný den v týdnu.

Náš učitel jógy nám hrdě hlásí, že dnes jeho banka slaví 100 let a bude „party“ – odchází ale bez pozvánky, škoda. I když jak se to vezme – jednu takovou party už jsem zažila a věřte, že jako žena, si moc neužijete. Místní hoši jsou totiž zcela soběstační co se společnosti, popíjení i tance týče.

Na masážním stole na mě překvapivě nečekají dvě konvičky plné teplého oleje ale čtyři plátěné a pěkně naducané váčky tzv. „Kizhi“. Lehká olejová masáž na zahřátí a je tu nový zážitek. Váčky se nejdříve namočí do teplého mléka. Následuje potření celého těla směsí, která se z váčků uvolňuje. Je docela příjemná, hebká ale po zaschnutí pekelně zebe. Než celý proces skončí, mám ruce scvrklé a studené jako žába. „Zlaté polévání olejem“, říkám si v duchu, „to mám za to, že jsem si stěžovala“. Při konzultaci se ale dozvídám, že tato procedura je jedna z nejlepších co Ájuurvéda nabízí, velmi stará a tradiční a má blahodárné účinky – předpokládám, že asi na úplně všechno. Uvnitř masážních váčků je totiž rýže Navara uvařená v mléce a smíchána ještě s další ingrediencí. Na závěr jsou váčky rozvázány a obsah – vypadající jako bledé mleté maso – je smíchán se zbytkem teplého mléka či oleje. Směsí jste na konec potřeni na celém těle. Pohled je to nevábný, husí kůže od hlavy k patě ale hřejivý pocit uvnitř.

Odpolední procedury zůstávají – masáž olejová, sauna a pozor – očista dutin. Na stůl si lehnete obráceně – máte tedy mírný sklon hlavou dolů. Nejdříve masáž obličeje a po té kapičky do nosu co pálí jako čert. Potom si sednete a chvíli inhalujete nad párou z velkého hrnce. Následně vám k jedné nosní dírce přiloží malý trychtýř z banánového listu a na konci druhém zapálí něco jako čmoudící a opravdu velký doutník. Ucpat druhou dírku, zhluboka nosem nádech a ústy výdech. Valí se kouře, jako kdybyste si daly pořádného práska. Uši vám pak ucpou vatou, vykloktáte teplou slanou vodou a „na shledanou zítra“.

V neděli odpoledne vyrážíme na pláž – kolem páté nás vyzvedává náš známý tuk-tukář.

Čím blíže k pláži tím luxusnější sídla. Majitelé těchto překrásných staveb mají s největší pravděpodobností minimálně jednoho člena rodiny v Dubaji či jiném Emirátu.

Pláž nezklamala, je úplně plná lidí. Rodiny zastoupené min. 2-3 generacemi jsou nejpočetnější – muži, ženy i děti se koupou o sto šest, jsou oblečení a do moře se vrhají jen do vzdálenosti, kde stačí. Druhou nejpočetnější skupinou jsou partičky mužů – od párů po početnější tělesa. Je to takový zvláštní úkaz – většina z nich má ve svém středu fotografa, který aktivně zaznamenává vše kolem – foto v různých polohách, s různým světlem atd. Pak se všichni seběhnou a dívají se na výsledek. No, „muži sobě“ co naplat. Nejméně viditelné jsou dívky – jen málokdy spatříte společně se procházející rebelky.

Vodní a plážové radovánky se rázem změní ve chvíli, kdy bílá žena vstoupí na pláž. Je to moment, kdy se na vás upřou zraky úplně všech, pro mě osobně pocit, který opravdu nezažíváte každý den. Sundáte si boty a lehkou chůzí se snažíte splynout s davem – bez úspěchu. Uctivě se snažíte oplácet úsměvy a mávání. Pak přichází na řadu fotoobjektiv – to je teprve veselo, kam namíříte, tam je lidí při první fotce pět, při druhé osm, při další deset a periferně vidíte, jak přibíhají ostatní. Každý chce být „uvnitř“! Moc rádi se fotí snad všichni Indové.

Ještě raději se ale fotí s vámi – při chůzi je to celkem dobré ale když se někde posadíte, začnou se kolem vás nenápadně shlukovat lidé všech věkových kategorií. Ti odvážnější jdou rovnou na věc, udělají si „selfíčko“ a jdou dál, těm váhavějším to trvá trochu déle. Řešení celé situace je jednoduché – pozdravíte jako první, obava rázem opadá a na tváři se objeví úsměv.

Návštěva pláže byl pro mě jeden z nejkrásnějších zážitků tady. Možná i pro to, že už se mi po lidech i trochu stýská – i když tito lidé byli opravdu neobyčejní.

Den dvacátý první a druhý – jdeme do finále

Poslední dva dny, všechno vím, všechno znám, nic mě nemůže překvapit.

A přeci ano: „třešnička na dortu“ na mě čekala předposlední den pobytu „Velká Vasti“ – závěrečná očista zažívacího traktu. Směs oleje a bylinek byla aplikována tím jediným, nejméně příjemným otvorem. Než napočítáte do padesáti, jste plní té čistící směsi a než napočítáte dalších pět „jste čistí“. V Ájurvédě zcela běžná, v ničem neomezující záležitost. S odstupem dne musím přiznat je to tak. Jediné jídlo, o které přijdete je snídaně, jinak bez omezení, ano nesmíte ovoce a kdyby vás ráno náhodou přepadla lenost, nemusíte ani na jógu.

Doktor se rozhodl, že se s námi rozloučí poněkud netradičním způsobem – návštěvou domova pro sirotky. Přijeli jsme na místo a za zvuků modlitebního zpěvu nás pozvali dál. Rázem na nás zíralo asi 100 párů černých zvídavých očí. Když děti dozpívali, otočily čelem k nám a čekaly, co se bude dít. Situaci zachránil Doktor, který se představil jako první, po něm jsme i my prozradili něco málo o sobě. Děti nahlas opakovali naše jména a jejich zájem rostl. „No tak, děti, také se představte“ říká paní vychovatelka. A tak se holky jedna po druhé představovaly – i my jsme opakovali všech padesát jmen. Bylo to vtipné. Byli zde dívky od těch nejmenších až po ty, které dokončily studium, hledají si práci a vhodného ženicha. Při opakování jmen už byla nálada mnohem uvolněnější. Horko nás ale opět polilo ve chvíli, kdy jsme byli vyzváni ke zpěvu – každý pěkně jednu písničku. Musím sebekriticky přiznat, že budoucím indickým Super Star se nedalo konkurovat. Ještě že jsem měla svůj fotoaparát – věc, kterou v Indii prolomíte ledy. Všichni chtěly fotku, pózovali, smáli se, každý chtěl vidět jak vypadá. Když jsme odcházeli – na každou z nás se „přilepil“ velký dětský hrozen, který vykřikoval naše jména. Doktor, jen tak mezi řečí dodal, že jsme vlastně na jedné lodi, jen každý trochu jinak, a že nevzdávat se a hrát s rozdanými kartami je jakousi vlastní zodpovědností sám k sobě a že má radost z toho, jak jsme si to všichni užili. Když jsme jeli domů, rozhostil se mi po těle příjemný pocit, jak taková jedna návštěva potěšila hned několikero duší včetně té mojí.

Je středa ráno 10. 02. 16, dobaluji poslední věci neb v půl deváté odjíždíme směr Kochin.

Moc jsem toho nenaspala, od pěti ráno mě zaměstnával „projev“ o který nás požádal Doktor.

Úkolem bylo popsat pocity, zážitky, postřehy na téma Ájurvéda – nejdříve v AJ a potom ještě v rodném jazyce. Vše se natočí a bude prezentováno při různých příležitostech. Bylo to pro mě vlastně taková závěrečná bilance. Mluvila jsem v podstatě o tom, že jsem se během svého pobytu naučila mnoho nejen o Ájurvédě ale i o sobě a že nic z toho by nemělo zdaleka takový efekt nebýt lidského rozměru skrze každého jednoho člověka, který se o mě staral.

S Terezou jsme vytvořili takové malé poděkování, kde byl dárek pro každého.

Ve chvíli, kdy se kolem nás shromáždila celá naše „nová rodina“ včetně uklízečky a také všech hostů přiznávám, že jsem uronila slzu. Byly tam prostě úplně všichni – „ šťastnou cestu a uvidíme se brzy“!!!

Přála bych si, aby to tak bylo a přála bych vám aby jste to také zažili!

Lékařské doporučení „slowly, slowly“ mám vytištěná hned na několika místech jak doma tak na pracovišti – čistě pro případ, že bych třeba chtěla znovu výrazně zrychlit.

Lehčí o tři kila, s menší bolestí kloubů a s vědomím, že tam někde daleko čekají na zprávy o tom, jak se mám a zda beru léky, co jsem dostala na cestu, jsem zpět v „realitě“.

Díky a moc mě těšilo „paní nebo pane Ájurvédo“!

Fotogalerie:

Invalid Displayed Gallery